Poté co jsme našli poštovní schránku a naládovali ji pohledama, tak hned vyrážíme pryč z rozpáleného Monaka. Naše další zastávka je Cinque Terre v Itálii. Mělo by se jednat o malebnou přímořskou vesničku s domy umístěnými přímo na skalách. Sygic ukazuje, že je to 280km daleko a cesta nám zabere 10 hodin! 10 hodin?! Za stejnou dobu jsme stihli přejet z Paříže do Andorry! No co se dá dělat.
Ada začíná být slušně nemocný a tak se ujímám řízení. Po prvních 100km nechápu, proč nám má cesta zabrat tolik času. Po dalších 10km už to ale chápu. Serpentiny! Mám tenhle typ cesty radši než rovinky. Neustálé přeřazování skoro jako v Rychle a zběsile! Ale tohle je moc i na mě. Nahoru, dolu a zase nahoru! Milion ostrých zatáček! Průměrná rychlost postupně klesá na 30km/h! Ada vzadu spí a tak alespoň můžu nadávat na navigaci Sygic. Už se blíží půlnoc a Sygic jakoby všechny mé nadávky slyšel a snaží se mě regulérně zabít! Když sjíždíme asi po stotisící serpentiny dolů, tak zahlásí: „Mírná vlevo 100“. Tři nevinná slova, která v podstatě říkají toto:
Mírná = normálně to rozpal, je to skoro rovina!
Vlevo = vlevo
100 = znovu ujištění, že to můžu pořádně rozpálit, není se čeho bát!
A jaká byla skutečnost? Krutopřísně ostrá zatáčka, kterou projíždím rychlostí seniora jedoucího na invalidním vozíku, ale hlavně ta zatáčka je DOPRAVA! Vlevo je akorát 200 metrový útes dolů, vedoucí při troše štěstí do moře! Hejtuju Sygic ještě víc, ale pak se mu pokorně omlouvám v naději, že už mě nebude chtít zabít.
Hurá už jsme tu! Ikdyž . . .
Je jedna hodina ráno a konečně jsme na místě. Teda skoro. Sygic mě sice už nechce zabít, ale stále vymýšlí opravdové lahůdky. Dostáváme se na velmi úzkou cestu lemovanou asi metrovou kamennou zídkou z obou stran. V případě, že by jelo nějaké auto proti nám, tak nemáme šanci se vyhnout a jeden z nás bude muset couvat. Ale to je ještě dobré. Po této cestě se přibližujeme k místnímu hřbitovu, který svítí jak na Halloween. Tam se cesta rozděluje na dvě další. Jedna vede přímo k hřbitovu a druhá cestička vede kamsi dolů do temnoty. Hádejte kudy nás vede Sygic. Ano správně! Cestou temnoty! Vzdálenost ukazuje necelý 1km do cíle, ale ta cestička je fakt divná. Nejdřív to prubnem s Filipem pěšky. No a ještěže jsme to udělali, protože ta cesta absolutně není pro auta. Zůstali bychom zaseklí hned v první zatáčce a už by nebylo cesty zpět. Mohli by oktávku zalít do betonu a udělat z toho pomník, který by nesl nápis:
„Pitomci z ČR to chtěli projet! TAKOVÁ BLBOST“
Vracíme se zpátky k autu. Ada už je vzhůru a hledá alternativní cestu. Na parkovišti u hřbitova se otáčíme a jedeme kousek zpátky. Poté po NORMÁLNÍ silnici dojedeme až dolů skoro do cíle. Zjištujěme, že Sygic nás chtěl dopravit až úplně na pláž, na kterou se dá dostat jen pěšky! A pro naše pohodlí vybral tu nejkratší “možnou“ cestu! Nicméně v Itálii jsou ujetí na značky Zákaz zastavení a stání! Jsou úplně všude ve vesnici. Na každým plotě, sloupku, dvěřích. Klidně i tři značky vedle sebe, jen tak pro jistotu! Jediné parkování je pro rezidenty a pak placené za 4eura na hodinu?! I don’t think so! Vracíme se zpět na hřbitov. Tam je sice na parkovišti také zákaz stání, ale před mostkem už ne. Silnice je zde rozšířená aby se vešla dvě auta vedle sebe. Parkujeme co nejblíž zídce a jdeme hledat místo kde přespíme.
Pod mostkem je relativně rovina a prostor pro stany. Tady by to šlo. Tudy určitě nikdo nepůjde. Utahaní se dáváme do stavění. V jeden moment cítím jak mi leze něco na nohu. Mířím baterkou tím směrem a vidím ještěrku, která se světla leká a kouše mě do kotníku. Instinktivně ji odkopávám pryč. Potvora jedna! Filip se směje, že mě varoval. To je pravda, protože ani ne 5minut předtím říkal, že už tady viděl nějaký potvůrky. Ve srandě jsem se ho zeptal jestli hady, na což mi odpověděl, že něco podobného. Stany ani moc nekolíkujeme a jdeme spát.
Ráno mě probouzí italské brumlání. Tipuju, že je někdo na mostku nad námi. Za chvíli zase, ale už jiný hlas. Nedá mi to a jdu se podívat ven. Na mostku stojí asi pět lidí a koukají na mě. Jediné na co se zmohu je: „Hi“. Pozdrav mi opětují a jdou dál. Takže jak jsme si mysleli, že tudy nikdo chodit nebude, tak jsme byli na velkém omylu. Bohužel tudy vede turistická trasa a brzo ráno přijel vlak se 150 turistama. Balíme stany a jdeme k autu. Celý kufr by zasloužil přerovnat. A to znamená vyndat všechny věci ven. Když už máme drtivou většinu věcí venku, tak dostáváme hlad a dáváme se do vaření. Dnešní menu: Polévka z pytlíku s českým uherákem, instantní čínské nudle a sedmička Cideru (koupená za necelá dvě eura). Neustále kolem nás chodí turisti. A pohled na nás musí být opravdu skvostný. Na zídce kartáčky, zubní pasty, moje rovnátka na noc, spacáky, karimatky, na silnici otevřené kufry, tašky, nějaký jidlo, koloběžky a uprostřed toho všeho jsme MY v pyžamech, s plynovým hořákem a vaříme. Uprchlíci hadr! Polévka dobrá, nudle dobrý, cider nehorázný kedr. Ale s každým pohárkem to je méně a méně hnusný až ho nakonec vypijeme celý.
Kufr je porovnaný a my vyrážíme pěšky na pláž. Volíme cestičku, kterou nás tahal Sygic. Čím níž se dostáváme, tím více nechápeme, že nás tudy Sygic chtěl vést. Pláž je oblázková, což je nezvyk po všech těch krásných písečných plažích v Barceloně a Saint-Tropez. I teplota je trochu nižší. Jdeme do toho s Filipem po hlavě. Chvilka opalovačka a už si to štrádujeme zpět k autu.
Ve finále zjišťuji, že Cinque Terre není jedna vesnice, ale je to pojmenování pobřežní oblasti, součástí které je 5 vesnic. My jsme v té poslední a zároveň největší, Monterosso Al Mare. Za nejkrásnější se považuje Vernazza a měla by být dosažitelná pouze vlakem. Umýváme nadobí na hřbitově, fotíme poslední fotky a jedeme zase o 150km dál. . .
Pokračovat na EuroTrip #10 OMDZ we are still in Italy!
0 Zatím nikdo neprojevil zájem o další článek. Klikni na srdíčko a napíšu další jen kvůli tobě!0