Cesi nevyhrali bronz. No a? Stejne jsem mel skvely vecer! – 4 minuty cteni

Jsem v Hodonine u kamaradu a Cesi prave prohrali zapas o bronzove medaile s USA. Co si budeme vykladat, hrali hrozne! Cesti hokejiste si tedy neodvazi z domaciho mistrovství zadnou medaili. Lide si o tom budou povidat mozna tyden nebo dva. A nez nam to Zaruba pripomene pristi rok, tak stejne kazdy zapomene. Nezanechava to ve mne zadne pocity. Usedam do auta a specham do 130km vzdaleneho mesta, kde se ma odehrat opravdu dulezita udalost. Udalost, na kterou se jen tak nezapomene. Minimalne dva lide na ni nezapomenou. A ja take ne…

Muj kamarad, kteremu jsem pomahal s timto prekvapenim, se rozhodnul pozadat svoji pritelkyni o ruku. A chtel to udelat trochu zajimave. Jiz predem dostavam planek a pokyny, jak ma co probehnout. Cas je trochu proti mne, ale nastesti neni moc velky provoz. Po ceste me prepada hlad. Zjistuji, ze na tom casove nejsem zas tak spatne a zastavuji v KFC. Po rychlem obcerstveni pokracuji dal. Bohuzel uz nemam cas dotankovat. Dojezd mi neukazuje zadne hodnoty, ale to vyjde! Ikdybych to mel dobehnout, tak tam proste musim byt! Noo, uprimne, jsem rad, ze jsem bezet nemusel, protoze bych to asi nedal…

Prijizdim na misto cinu, kde uz cekaji ostatni. Plan je nasledujici. Cela zadost probehne v parku, za tmy, pri svickach. Serazeni za sebou ve formaci ZIP, budeme kazdy drzet tablet. Na kazdem tabletu bude jedno slovo a dohromady to da vetu v bosenstine: Duša moja, hocéš se za mene udat? Neboli: Lasko moje, vezmes si me? Jak bude ona dulezita osoba prochazet, tak se budou postupne, za doprovodu hudby, rozsvicovat tablety. A na konci bude stat kamarad s poslednim slovem. No romantika jak blazen.

Pripravit, pozor…do haje uz jdou!

Krasne se to posloucha, ale o neco hure provadi. Uz jen rozmistit svicky a nezalozit pozar,  je docela obtizne. Ale ok, to bychom meli. Dal potrebujeme dostat na kazdy tablet to spravne slovo. To se nam po chvilce boje taky dari. Prstynky jsou ready. Hudba je nachystana. Tak ted uz jen aby prisli. Mam jeste nejaky cas, tak jdu k lavicce, kde je polozene GoPro, a zkousim, co je a co neni videt. No zjistuju, ze neni videt nic. V noci, v parku, kdo by to byl cekal. Po chvilce na me vsichni volaji utlumenym, ale zaroven duraznym hlasem: „Romane! Uz jdou! Romane! Pohni!“ Vracim se na svoji pozici. Mam tu cest stat v rade jako prvni. Slovo mam nahozene jako tapetu, takze staci jen rozsvitit svuj iPad. Uloha celkem jednoducha. Ale jak uz je mym zvykem, u me nikdy nic nejde tak jak ma.

C-mon, na me je spoleh!

Kamarad s pritelkyni se blizi, hudba zacina hrat. V tom se hudba sekne, ale to je hned napraveno. Uz prichazi ma chvile. Mackam tlacitko na oziveni iPadu a… Nic se nedeje! Do haje! Oba uz stoji u me, tak mackam znovu a iPad se rozsvicuje. Uff! Usmivam se. Takova krasna chvile. Jenze podle jejich pohledu vidim, ze neni neco v poradku. Kouknu na iPad a vidim, ze je tam zobrazena zprava z facebooku. Cele slovo Duša je rozmazane pod touto zpravou. Ehm. Trochu zmatkuji a prejizdim prstem po obrazovce vsemi smery, cimz postupne oteviram notifikacni oznameni, nastaveni atd. Abych ziskal cas, tak rikam Ahoj. To mi oba opetuji, ale casu mi to moc neziskalo. Tak rikam: „Ono je tady napsano DUŠA“.

Kamarad nechava pritelkyni na miste a bezi dopredu na cilovou pozici. Konecne se mi dari vymazat tu debilni zpravu a uz jasne sviti slovo DUŠA, ale to uz kamaradova pritelkyne pokracuje dal. Vse ostatni bezi jak ma. Tablety se rozsvicuji a skoro to vypada, jak kdyby plavaly ve vzduchu. Ted prichazi to nejdulezitejsi. Kamarad poklekava a vyjadruje svoji lasku…

Cela akce se povedla. Hodina priprava, minuta akce, zazitek na cely zivot.

Mimochodem, rekla ANO!