Když jsem byl letos v květnu na svém historicky prvním putování po Blatnických búdách, tak jsem věděl, že chci rozhodně putovat znovu. Byl jsem moc rád, že nemusím čekat celý rok. Je tu totiž další putování, tentokrát noční verze.
Je sobota odpoledne a já vyrážím směr Blatnice pod sv. Antonínkem. Minulé putování jsem tak vychválil, že se mnou tentokrát jede dalších 7 přátel. Bohužel se k nám na místě akce nepřipojí místní matadoři. Ale dával jsem minule pozor a tak je mohu částečně zastoupit. Jak už název putování napovídá, tak se akce koná v pozdějších hodinách. Oficiální doba je stanovená od 18:00 do 24:00. Času je tedy méně, sklepů je otevřených také méně, ale to vůbec nevadí. Alespoň se člověk tolik nenachodí. Vstupenka stojí 500Kč a zahrnuje už obvyklou kabelku kolem krku, degustační pohárek, katalog vinařů, poukaz na víno v hodnotě 200Kč a PROPISKU!
Na cestu máme více než 3 hodiny času a tak se hned za Třebíčí stavujeme v hospůdce U Lenina natočit si pivka na cestu. Pít pivo za jízdy není vůbec snadné a to jsem jen spolujezdec…Na dálnici nás čeká brutální kolona. Za brutálního vedra je to brutálně nesnesitelné a tak zapínáme klimatizaci (stahujeme okénka). Kolona se hýbe tak pomalu, že příležitostně vystupujeme z auta, abychom se protáhli, trochu osušili propocená trika, skočili si na záchod a prostě takové normální věci, které se běžně na dálnici dělají. Po hodině ujíždíme 10km a kolona se konečně blíží ke svému konci. Po takové náročné jízdě nám vyhládlo a první na ráně je mekáč. Dávám si plnou nálož. Speciál NY burger menu a čokoládový shake k tomu. Řikejte si co chcete, ale mekáč je druhý nejlepší základ na podobné akce jako je putování.
Do Blatnice dorážíme s mírným zpožděním. Původně jsme chtěli postavit stany a až pak jít putovat, abychom se vyhnuli populnočnímu tragikomickému stavění stanů jako minule. Nicméně už je po 18 hodině a my nechceme ztrácet čas. Parkujeme auta u fotbalového hřiště, jehož okolní plochy jsou vyhrazené pro stanování, a jdeme putovat. Cesta k búdám je přes celou vesnici, ale po 20 minutách už stojíme u pokladny a přebíráme své oranžové kabelky se vším důležitým pro následujících 6 hodin!
Poslušně navštěvujeme jednu búdu vedle druhé. Už nejsem degustátor amatér, ale degustátor menší amatér a tak se soustředím jen na 3 odrůdy vína (Rulandské Bílé, Chardonnay, Sylvánské zelené) plus občas nějaké speciály jako ledové a slámové víno. Ostatní ze začátku volí taktiku „TAKY“. V praxi to pak vypadá tak, že já si poručím nějaké víno a za mnou se 5x ozve TAKY! Ale postupně si každý nalézá svojí oblíbenou odrůdu. Pohoštění je prakticky v každé búdě. Chleba se sádlem, s výbornou jatrovou paštikou, s různými pomazánkami, nadýchané svatební koláčky…prostě paráda!
Katalog se začíná plnit čárkami za každý ochutnaný vzorek a také našimi postřehy. Například u búdy č.9 máme poznámky typu: luxusní WC, parádní záchod, čurymury 1A! Ve stejné búdě si s kamarádem oplachujeme obličej u dřezu za opuštěným barem, když v tom přiběhne nějaký strýc se slovy: „Chlapi, posílá mě Míra, že mi máte dát dvě skleničky“. Chceme mu samozřejmě pomoct a se slovy „Jasný!“, se pouštíme do hledání požadovaných skleniček. Otevíráme první skřínku, kde nacházíme HiFi soustavu. Otevíráme druhou skříňku a olá, spoustu degustačních skleniček! Dvě beru ze skříňky a podávám je strýcovi, když v tom příbíhá Míra a ptá co tam děláme! Strýc kouká na Míru, na nás, zpátky na Míru a povídá: „Tož já myslel, že sú to tvojí zaměstnanci!“, začne se hlasitě smát a my s ním.
V další búdě by kamarád rád ochutnal víno, u kterého byla zrovna dolita láhev. Žadný problém! Vinař ihned otevírá další. Kamarád vše soustředěně sleduje a když korek opouští hrdlo láhve a měl by se ozvat typický zvuk „PUF“, tak se nic neozve. V kamarádových očích je znát zmatení a zklamání, a proto pro úplné dokreslení atmosféry tento „PUF“ zvuk vydává sám. Což velmi pobavilo Jessicu, která si toho všimla, a vypráví to s radostí ostatním.
Čas letí neuvěřitelnou rychlostí. Slunce už zapadlo. Počet čárek v katalogu se pomale blíží k počtu dílů seriálu ULICE a celá akce směřuje k oficiálnímu konci. Poslední příležitost ochutat ještě pár vzorků a vybrat si nějaké lahvinky na domů. A čím více se blíží konec, tím více štědří vinaři jsou. Z obvyklých půl deci vzorků jsou najednou dvoudecové dávky. No nic, je opravdu čas na PAUZEK (poslední pohárek).
Je takové teplo, že většina z nás na stavění stanu kašle. Spát na místech k tomu vyhrazených je prý moc mainstreamové a tak si zakládáme vlastní “kemp” na blízké louce. Rozbaluji svojí novou samonafukovací karimatku (HUSKY Třebíč) a uléhám naprosto spokojený ke spánku. Kombinace alkoholu v krvi a pohled na noční oblohu ve mě vyvolává zvláštní nostalgický pocit a nutkání zamýšlet se nad životně důležitými otázkami. Byla Jessica Fletcherová někdy mladá? Nebo se prostě jen tak z ničeho nic objevila už takto stará? Proč se říká ANONYMNÍ alkoholové diskuse, když první věc co tam člověk udělá je, že vstane a řekne: „Ahoj, jmenuju se Evžen a jsem alkoholik“? Proč má každý toaster nastavení, při kterém usmaží toast v jeden velký černý uhel, který by nikdo nejedl? Pokud někdo vlastní kus pozemku, je jeho až dolů do středu země? Kdo byl první osobou, která se podívala na krávu a řekla si „Co kdybych zmáčkl tyhle srandovní houpavé věci a vypil to, co z nich vyteče“? A opravdu existuje někdo, kdo se pravidelně dívá na seriál Julie Lescaut? Vždyť jeden díl má délku jak celovečerní film v kině! A jeden z policistů se jmenuje Enguma! Usínám aniž bych ziskál odpověď byť jen na jednu z těchto otázek…
S příchodem brzkého východu slunce není jiná možnost než vstávat. Koukám na svůj prst na levé ruce a je nějaký oteklý. Po chvilce zjišťuji, že jsme si ustlali na mraveništi celkem agresivních mravenců, kteří mě pokousali po celém těle. Ale hlavně, že nejsme mainstreamoví! Zatímco čekáme na otevření místní jednoty, tak rekapitulujeme včerejší degustování. Po snídani vše balíme a jedeme směr Třebíč.
Díky milá Blatnice a naviděnou v květnu!
0 Zatím nikdo neprojevil zájem o další článek. Klikni na srdíčko a napíšu další jen kvůli tobě!0